Historie zubních implantátů sahá do dob starověku, kdy archeologové objevili dolní čelist ženy (pravděpodobně pocházející z civilizace Mayů), kde byly jako náhrady chybějících zubů používány mušle.

Kolem roku 700 př. n. l. etruská civilizace vyvinula techniku náhrady zubu v podobě zlatých tyčinek, do kterých byl vložen umělý zub (zejména zvířecí), což sebou samozřejmě neslo také řadu rizik spojených s přenosem nemocí a různých infekcí. Tyto tyčinky byly zhruba 5 mm široké, upevněné zlatými hřebíčky. Kromě toho sloužily také jako spojka na uvolněný chrup.

Zubní lékařství ale zaznamenalo hlavní zlom v období renesance, kde však byla stomatologie ještě součástí chirurgie. V 18. století se začínaly vyrábět první protézy, které již něco vydržely. Všechny předchozí experimenty povětšinou neměly dlouhého trvání, i zubní náhrady vyvrtaných zubů byly pouze krátkodobé, protože byly zhotoveny z příliš měkkého materiálu.

Tyto první protézy byly povětšinou ze slonovinové kosti či ze zlata, stříbra a kaučuku. Protézu si ale mohla dovolit pouze majetnější část populace a tak se zubní protéza v komerčnějším využití stala dostupnou až mnohem později – v 19.století zásluhou tehdejších zubních lékařů, kdy byl objeven plast a také se pro tyto účely začal používat porcelán.

Tzv. šroubový zubní implantát (vnitřek tohoto implantátu obsahuje samořezný šroub, který se dobře umístí přesně mezi implantátem a nástavbou) byl poprvé použit v roce 1938. O dva roky později byl vynalezen implantát, který představoval kovovou konstrukci voperovanou pod čelistní kost. Tento implantát byl zásluhou jistého Bränemarka, který na něj přišel svým experimentováním na psech v roce 1952. Životnost byla neomezená díky použití bioaktivního materiálu.V roce 1967 pak byl voperován první titanový žiletkový (ocelový) implantát.

Zubní implantáty pak byly dále inovovány řadou úprav – hlavně povrchových např. leštěním, pískováním a podobně.

Obor dentální implantologie spadá do počátku 19. století, kdy byla ještě součástí všeobecné chirurgie. Předtím bylo o zuby pečováno například v lázních, často se touto problematikou zabývali i kováři. Na začátku 19. století byli však všichni, kteří se chtěli hlouběji věnovat zubům, povinni absolvovat kurz ranhojičství a posléze zkoušku z anatomie ústní dutiny a léčby zubních onemocnění.

V roce 1928 byly na univerzitě v Německu započaty přednášky z oblasti zubního lékařství a obor se nejvíce začal rozvíjet kolem roku 1883 v souvislosti se vznikem České lékařské fakulty. Před vznikem této fakulty existovala pouze jediná instituce, která se zabývala zubním lékařstvím. Bylo to zubní ambulatorium, učiliště sídlící v pražské Vodičkově ulici a tamní přednášející se nejvíce přičinili o rozvoj zubního lékařství v České republice. Zdejší lékařství však nebylo příliš objevné, lépe se tomuto oboru dařilo v chirurgii a to zejména v zahraniční.

V roce 1920 se pak zubní ambulatorium změnilo na zubní kliniku specializující se na ústní a čelistní chirurgii. Zubní klinika patřila k jedné z prvních v Evropě.

Vysoké úrovně pak bylo dosaženo hlavně v tzv. třetí etapě zubního lékařství – tedy na konci druhé světové války, která zapříčinila rozvoj různých nemocničních ústavů po celé republice.

Poslední etapa je datována od roku 1990, kdy došlo k mnoha novým poznatkům ze všech lékařských oblastí a také ke zvýšené zahraniční spolupráci.